Dne 1. března představil J.-C. Juncker tzv. bílou knihu o budoucnosti Evropy, kde předestřel pět možných variant dalšího vývoje našeho kontinentu. Na sociálních sítích jsem zaznamenal – nepřekvapivě – škodolibou poznámku, že mezi těmi možnostmi chybí šestá – rozpad EU.

V politice v podstatě nejde nikdy nic vyloučit. Nicméně, měla-li být Junckerova bílá kniha realistická, rozpad Unie tam jako varianta nepatří, protože podle celoevropských průzkumů si to Evropané zkrátka nepřejí (a bílá kniha výsledky těchto průzkumů zohledňuje). Poznámky různých trollů jsou tudíž v této věci mimo realitu.

A co tedy budoucnost Evropy? Silně vnímám každodenní výjevy z chodeb Evropského parlamentu, kdy si skupiny lidí z různých zemí potřásají rukama a povídají si, zatímco podle statistiky historie Evropy by bez EU dnes měli od II. světové války další dvě vnitro-evropské války za sebou, kde by po sobě stříleli. Ve světě aktuálně probíhá cca 40 válek, na území EU už 70 let žádná.

Já osobně za hlavní problémy Unie dnes považuji:
(1) nedostatek vůle členských států ke spolupráci v oblastech, které ze své povahy dnes vyžadují celokontinentální řešení, jako je bezpečnost, boj proti terorismu a migrace;
(2) neochota členských států udělat větší spoluprací z Unie velmoc. Ekonomicky jsme jako Unie obr, který však kvůli chybějící vojenské spolupráci neumí přetavit ekonomický význam v geopolitický vliv.  K tomu je totiž třeba „mít v ruce klacek“ zvláště v dnešní době, kdy je jasné, že význam jednotlivých národních států Evropy v celosvětovém měřítku významně upadá (bílá kniha k tomu podává přesné údaje);
(3) pokrytectví řady domácích politiků, kteří domácí nedostatky – nejen v uvedených oblastech – házejí na Unii, ale přivlastňují si její úspěchy (tzv. nacionalizace unijních úspěchů versus „bruselizace“ domácích neúspěchů). Pokud se domácí politici nepostaví zřetelně za unijní projekt, je každá jeho reforma předem odsouzena k nezdaru;
(4) komunikační nedostatečnost. To je v první řadě komunikační neschopnost Unie prezentovat vyváženě úspěchy evropské spolupráce. Dále špatná vyjádření některých představitelů, zejména J.-C. Junckera, nedostatečné úsilí v boji proti lživé propagandě ze strany Ruska a evropských nacionalistů a v neposlední řadě z pohledu České republiky nedostatečný počet novinářů akreditovaných při EU (v Bruselu máme jen 3);
(5) samozřejmost míru, svobody a prosperity, které Evropané považují za dané a o něž není třeba usilovat. Přitom ve světě zuří dnes cca 40 vojenských konfliktů, nejbližší je cca 2000 km od Prahy;
(6) nedodržování vlastních pravidel (viz míra zadluženosti některých zemí eurozóny, která ohrožuje stabilitu eura). Unie k tomu nemá kontrolní prostředky, ale spoléhá výhradně na dodržování přijatých závazků všemi zúčastněnými. K tomu patří i to, že evropské hodnoty, židovsko-křesťanské principy, na nichž stojí naše civilizace, zejména úcta ke každému jednotlivci jako základ ochrany lidských práv a demokracie, zůstává často jen na papíře, anebo je rozmělňována a relativizována ideologiemi, které ignorují přirozený řád stvoření.

Je proto dobré se znovu podívat na možnosti další evropské spolupráce, provětrat svá očekávání a dát je do souladu s realitou. K té podle mého názoru patří
(a) postavení Česka jako tranzitní země uprostřed kontinentu, představující 2 % obyvatelstva Unie, ekonomicky z 1/3 závislé na exportech do Unie, energeticky závislé na Rusku a vojensky na NATO;
(b) zohlednění globalizace, která mj. má za následek, že se zmenšuje význam i největších evropských států a zužuje se prostor pro ovlivňování vývoje na úrovni domácí politické scény kvůli rostoucímu vlivu světových velmocí a nadnárodních korporací. To může mít za následek nespokojenost voličů s politiky a jejich střídání stále extrémnějšími stranami;
(c) hybridní válka odehrávající se v hlavách voličů. Státy lze dobývat pomocí demokratických voleb, protože díky cíleně vytvořenému zmatku, volič uvěří lživým slibům a nepravdám;
(d) snaha Ruska a dalších států změnit současnou mezinárodní spolupráci mezi suverénními státy a znovuzavedení doktríny sfér vlivu, kterou známe z období studené války;
(e) politický souboj mezi otevřeností ke spolupráci a uzavírajícím se izolacionismem, který znamená méně dialogu mezi státy, a tudíž vytváří podhoubí pro budoucí vojenské konflikty.

Za těchto okolností je pro Česko hlavním zahraničně-politickým zájmem unijní a transatlantická spolupráce, která se ovšem dokáže vypořádat s výše vyjmenovanými problémy.

Letošní oslava 60 let od podpisu tzv. Římských smluv (25. března 1957) je proto příjemnou příležitostí, jak se vytrhnout z letargie samozřejmosti evropského blahobytu a jak si vděčně připomenout, že generace našich politických dědečků vymyslela projekt mírové prosperity pro celý kontinent, jehož plody sklízíme právě my a většina ostatního světa nám ho závidí.

Pavel Svoboda

Pavel Svoboda

europoslanec EPP/KDU-ČSL