Smart populismus je nebezpečnější, než si myslíme

Pestrost populismu vzrůstá. Dávno už není vyhrazen jen přisprostlým tatíkům z lidu, kteří „říkají, co si všichni myslí“. O pozornost se dnes uchází nová odnož této politické trvalky.

V postfaktické době získávají zájem přesyceného konzumenta baviči. Nemáme už kapacitu uvažovat, hodnotit a studovat. Chceme jednoduchost, řešení ve dvou větách, zaujmout a rychle jít dále. Místo lékařů tak nastupují „psychosomatici“, místo psychologů motivační spíkři, místo spisovatelů vrhači líbivých klišé – a místo běžných politiků populisté 2.0 nebo, chcete-li, smart populisté.

S tradičními populisty nesoupeří. Soustředí se na jinou, vzdělanější skupinu voličů, kteří nechtějí jen slyšet „za všechno může EU“, ale také vědět, „proč za to EU může“. Fanouškem smart populistů je člověk hladový po interpretacích – ovšem pouze v kontextu rychlé, emoční, povrchní postfaktické doby. O fakta, která si odporují, o vize, které se jednou podaří a jednou ne – tedy o realitu – zájem nemá. Nechce si pouze nacpat žaludek předvolebním gulášem, ale obdržet vidění světa, které na jedné straně opodstatní jeho latentní xenofobii či životní neúspěch, a na straně druhé nebude znít úplně hloupě nebo otevřeně rasisticky, aby se mezi známými neztrapnil.

Smart populisté na tuto poptávku reagují produkcí teorií, které jsou dost složité na to, aby je fanoušek bral vážně, ale dost jednoduché na to, aby je dokázal pochopit a aby vše vysvětlily. Tím zesměšní fungování běžných, komplikovaných, chybujících, „škodlivých“ politiků. S trochou umu jim jako použitelná metafora slouží jakákoli trivialita. Třeba Paretův princip.

Zdá se, že v naší zemi je role smart populistů lákavá především pro stárnoucí odborníky mimo politiku, kteří již jsou jako popularizátoři mediálně známí a u kterých nasedne na vhodné psychologické podhoubí. Nevěřili bychom úspěšnému zelináři. Ale politologovi? Ekonomovi? Geologovi? Lékaři?

Psychologické podhoubí tvoří mix osobní frustrace, profesní nezdary, nedostatek slávy nebo úbytek sil ve vyšším středním věku, ve kterém se typicky nacházejí. Ty promítají do světa okolo. V mediálních vystoupeních metají koláž asociací s proměnlivou intelektuální hodnotou, kterou vydávají za renesanční vzdělání. A tak se dozvídáme, že barbaři jsou před branami Říma, nakolik to souvisí s lidským mozkem, jak by s tím zatočil Baťa, co by na to řekl Akvinský a proč jsou muslimové sexuální devianti. Výsledkem není obyčejný rasismus, ale salonní, zdůvodněný rasismus.

Problémy světa nejsou palčivější než před 30, 50, 100 lety. To jen hlasatelé nové apokalypsy stárnou, zažívají životní nezdary a nedokážou ve svém životě nacházet smysl, za což tento svět obviňují. V tom jsou nikoli nepodobni svým posluchačům, které také primárně nezajímá, jaká je mentalita džihádisty, ale proč jejich vlastní životní pohoda není, jakou by si představovali, a kdo za to může.

Smart populismus zaujme voliče formálně vzdělaného, toužícího po vysvětlení světa a psychologicky lačného po zdůvodněních, proč mu jeho nekultivovaná duše přináší pocit nepohody a ohrožení. Jeho příznivcem proto nebude sládkovec, kterému stačilo vykřičet se na demonstraci, ale příslušník střední třídy. Tu v současné politice nejen že nedokáže nikdo oslovit, ale etablují se z ní nejdůležitějšího decision-makeři našeho každodenního života. Nebezpečí smart populismu tedy není v tom, co hlásá, ale koho oslovuje.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

psycholog