Před pár dny jsme oslavili celých 20 let ode dne, kdy byla slavnostně podepsána Česko-německá deklarace. V době podpisu mi bylo sedm let. I vzhledem k tomu musím přiznat, že jsem po většinu doby existence deklarace nepociťovala, že by se mě její vzletná slova nebo přínos pro stát konkrétně dotýkaly. Viděla jsem ale něco jiného.

V zapadlé vesnici blízko polských hranic na východě Čech stojí kostel, který byl v roce 1990 ruinou. Do výšky několika metrů jej zaplňovala suť. Zdivo bylo v katastrofálním stavu. Věžní hodiny stály od roku 1945, kdy jej zasáhla střela z pancéřové pěsti, na čase za deset minut půl třetí. Lodi kostela chyběla střecha. Z toho důvodu byly vánoční půlnoční bohoslužby s hvězdným nebem nad hlavou jednak neopakovatelným zážitkem, jednak mrznoucím martyriem – na několika místech rozmlácenýho kostela stály barely s ohněm, aby návštěvníkům nezpůsobila újmu chladná horská noc.

Na počátku 90. let se v Neratově začala objevovat řada nadšenců z blízka i z dáli a jali se polorozbořený chrám Nanebevzetí Panny Marie opravovat. Jako prcek z kočárku jsem tam dohlížela na to, jak moji rodiče vyvážejí kolečky materiál z kostela. Jsou ale věci, které ani entuziasmus bez větší podpory sám zvládnout nemůže. S pomocí přišel právě Česko-německý fond budoucnosti. I díky jím poskytnutým prostředkům se kostel podařilo opravit. Dnes má vyspravené zdi. Součástí podlahy již není prorůstající tráva. Dočkal se i nové, částečně prosklené střechy, která návštěvníkům umožňuje zachovat vizuální kontakt s nebem.

Dnes patří neratovský kostel k vyhledávaným místům v regionu. I díky zdařilé rekonstrukci má jedinečnou atmosféru. Je to drobný, ale konkrétní příklad přínosu fondu, a tedy deklarace jako takové. Pro mě je to také odpověď těm, kteří mají tendenci tvrdit, že všechno, co přijde z Německa, je špatné (kupříkladu v souvislosti s uprchlickou krizí v Evropě). Neratovský chrám zároveň potvrzuje, že není pravda, že bychom my v České republice nedovedli spolupracovat. Naopak je dokladem toho, že kde je vůle, tam se dá zvládnout mnohé, i na začátku nemyslitelné.

Je to jen střípek, zrnko písku, ale mohli bychom si to vzít za příklad. Když budeme chtít, můžeme spolupracovat i na větších věcech a společně si tak vystavět Evropu takovou, abychom na ni mohli být hrdí.

Anežka Fuchsová

Anežka Fuchsová

Projektová manažerka IKDP