Charta 77 nemohla neskončit s listopadem 1989. Nedávno se po čtyřiceti letech sešli ti, kteří ji podepsali, už jen ke vzpomínání a reflexi. Zároveň nostalgická, zároveň velmi věcná konference s názvem „CH 77 vlastníma očima“ v pražské Lucerně připomínala – ironicky posmutnělými slovy jednoho z nás – muzeum s více či méně zvetšelými exempláři, přičemž průvodci – kustody tohoto muzea byli zase právě ti poněkud zvetšelí exempláři…

Setkání i konference proběhly v přátelské atmosféře – tolik dlouhých objetí mužů i žen jsem už dlouho neviděl. Obětí, tu a tam i slzička, často neposlušné, nemocné tělo. Přijelo hodně těch nepražských, kteří vždycky byli ve stínu. Byl ve všech těch setkáních znát dobrý pocit: neviděl jsem tě, brachu, dvacet, třicet, ba i čtyřicet let, ale vím o tobě, šel jsi jinam než já, ale počínal sis po celou dobu slušně, a dělal jsi určitě to nejlepší, co jsi věděl a uměl.

V závěrečném zamyšlení jsem řekl: nikdo z nás si nikdy nemyslel, že to my jsme zbourali komunistický systém, ten se zhroutil sám do sebe, imploze se tomu říká, ale my byli přímo u toho, a zařídili jsme cosi důležitého, totiž že ty úplně první kroky byly správným směrem. Že nebyly svárlivé, soutěživé, nýbrž konsenzuální, že jsme nabírali ze všech sil lidi z šedé zóny (tehdy jsme jimi mysleli odpůrce režimu, kteří se z různých důvodů pod Chartu 77 nepodepsali), a to i do nejvyšších funkcí, že jsme nepřipustili, aby se hned začala dělit moc mezi dnes ráno vzniklé supernové strany, dokud nebyly k dispozici legitimní mandáty. Ty jsme získali právě s ostatními až ve svobodných volbách v červnu 1990.

Odkaz Charty 77? To spodní patro. Pod běžnou, každodenní, pohyblivou, otravnou, nesrozumitelnou, ale nutnou politikou (samé kompromisy nad daňovými sazbami, odvody a odpisy, dávkami a dotacemi, a také nad investicemi a výběrovými řízeními, nad personálními spory…) je ještě jedno patro. Kdo ví, možná i dvě.

Tam by se to moc hýbat nemělo, mělo by to být patro stability a jistoty. Fundamenty liberálně demokratického státu. Tam jsou osvědčenými institucemi a pravidly střežena práva, zaručující důstojnost lidí jako lidí, práva občanů. Práva menšin všeho druhu a jejich příslušníků. Ta všechna musí nesporně platit, aby to horní, viditelné patro denní politiky mělo smysl, aby bylo předvídatelné a zaručovalo víc jistot než nejistot. A nejen práva občanů, ale také jejich povinnosti.

Právě v tomto spodním patře připravovali chartisté dobu, o které nevěděli, zda a kdy přijde. Dnes se příliš soustřeďujeme na tu každodenní politiku, nutně stranickou, a bývá nám z ní špatně.

Je příznačně, že dva poslední chartisté, kteří zůstali v nejvyšších státních funkcích, si dosud udrželi místa právě tam, v samých základech státu, tam, kde se střeží fundamenty práva: ochránkyně veřejných práv – ombudsmanka Hana Šabatová a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Dělají to, co dělali už před těmi čtyřiceti lety, a tak právě proto oni dva srozumitelně vyjadřují esenci chartovního étosu: důležitější než všechna stranická politika jsou pravidla a instituce. Soutěž stran je nezastupitelná, ale práva straníků i nestraníků jako občanů jsou ještě důležitější. Je třeba je chránit.

Ukazuje se tak, že ne všichni chartisté jsou už jen exponáty muzea.

Petr Pithart

Petr Pithart

Člen International Council IKDP, pedagog, bývalý předseda české vlády