Civilizace života? Ta, která bere vážně smrt

Když přijde řeč na evropské hodnoty, politici začnou zeširoka o toleranci a lidských právech a o našem způsobu života, který si nesmíme dát vzít. Ovšem co to přesně znamená, náš způsob života, těžko říct; snad je řeč o moravském vínu, se kterým na billboardech tak rádi politici pózují, a třeba ještě o – dosaďme si sami – třeba o moravských klobáskách, se kterými se straničtí reprezentanti rovněž rádi fotografují a taky ještě o naší specificky české zábavě. Jenomže ani tolerance ani mlhavě pojatá lidská práva, ani feminismus a ani ty naše české Babovřesky, s celou tou svojí srandou, jak se říká, nejspíše nejsou tou myšlenkou, pro kterou by stálo za to zemřít, nejsou dokonce ani ideou, pro kterou by stálo za to žít.

Zdá se mi, že důvod je paradoxní: naše Evropa nebere vážně fakt vlastní smrti. Vědomí smrti a vědomí smyslu, myslím, jsou spolu propojeny. Naše civilizace, která si za svůj cíl vytkla štěstí a to, aby si člověk konečně trochu užil, civilizace oplývající i na zpravodajských serverech recepty a jídlem a sexem, v obou případech tak a nebo ještě i jinak, a péčí o zdraví a sportem a zábavním průmyslem a vůbec vším, co podráždí nervová zakončení, a popisem, co ještě úžasného život přináší, tato civilizace zároveň a překvapivě vyniká dramatickým nárůstem depresí, pocitem ztráty životního smyslu, braním drog, voláním po eutanázii, asistovanými i neasistovanými sebevraždami, potraty a celkovým pohrdáním životem. Civilizace, která popírá fakt smrti, nebo se alespoň neobtěžuje na ni myslet, je civilizací eutanázie duše, po které přichází logicky eutanázie těla. Zábavní útěk před smrtí totiž končí v náručí právě té smrti, před kterou se původně prchalo. A našim pacientům nejprve řekneme, že v užívání je konečný smysl věcí, nejprve provedeme vraždu duše, a pak pacienty necháme bezmocné na nemocniční posteli a prodlužujeme jejich umírání těla dál a dál – a logicky se ptáme, proč vlastně a zda to všechno dává vůbec smysl. Jistěže nedává. Popření smrti je popřením života samotného, proto v Evropě už nejsou mučedníci, jen sebevrazi.

Naopak civilizace, která bere smrt vážně, je paradoxně civilizací života, která ví, že počet mých dnů na této Zemi je konečný a že se musím velmi snažit, abych je směnil za něco nadčasového.

Známe to z řeckých pověstí: nesmrtelní bohové na Olympu tráví čas při hostinách, s opulentní ambrosií a nektarem, ovšem zároveň v zahálce, pomluvách, vzájemných intrikách a vůbec se chovají jako rozmařilí výrostci. Ovšem na Olympu není ten pravý život, ten je dole na zemi. Protože jsou tu smrtelníci, kteří vědí, že jejich čas je konečný a že se musí velmi snažit, aby za nimi něco zůstalo. Intenzivní vědomí vlastní smrti je nejsilnějším impulsem života. Přijetí smrti je znakem civilizace života, přijetí smrti je přijetím života, jsou zde mučedníci, avšak nikoli sebevrazi. Francouzský filosof a spisovatel Fabrice Hadjadj píše přesně: kultura odmítající smrt je kulturou smrti, kultura přijímající smrt je kulturou života.

Civilizace, která neklade štěstí za konečný cíl života, jej paradoxně nachází, když štěstí přichází jaksi z boku, či zezadu, nečekáno, jako vedlejší produkt přijetí úkolu. A dodejme, že v protestu, že tento svět není svět, jaký by mohl být, a že pokud určité dobré projekty nepřivedeme k životu my, tak že nevzniknou vůbec, v tomto vzepětí, kdy na první místo evropských hodnot dám vědomí, že svět má smysl, že stojí za to směnit svůj čas a energii za jeho nápravu, dostává najednou své místo i to moravské víno, i ta zábava, a i ten vánoční odpočinek.

Marek Orko Vácha

Marek Orko Vácha

Člen správní rady IKDP, teolog, přírodovědec a pedagog