Jak být solidním politikem v postfaktické době

Rok 2016 byl výrazný především dvěma světovými volbami, které dopadly proti očekávání volebních průzkumů a které ukazují, jak moc se mění způsoby voličského rozhodování. Vstoupili jsme do postfaktické doby. V komplikující se postmoderní nabídce pravdy jednoduše volíme nevybrat si žádnou.

Znalosti souvislostí přestávají být důležité, hodnotou se stává pouhá emoce. Na základě té se rozhodujeme. Zavíráme se do virtuálních komor sociálních sítí, ve kterých nám chytré algoritmy vrací pouze ty zprávy, s jejichž obsahem jsme dříve souhlasili: vlastní digitální ozvěnu vnímáme jako potvrzení reality. V takovém světě máme vždycky pravdu, ať je jakákoli. To je voda na mlýn novému typu populistů, kteří elicitováním emocí nebo poukázáním na jejich „viníky“ získávají dostatek lajků, pomocí nichž šplhají do volených funkcí. Oxford Dictionary zvolil termín „post-truth“ slovem roku 2016.

Jak může v době, kdy hodnotou je emoce, přežít politik s opravdovými hodnotami? Může stále vyhrát volby, aniž by se musel stát hodnotovým agnostikem, pro kterého jsou fakta jen rekvizity pro příští bonmot?

Možná ano. Pokud ovšem nebude naivní. Svět, jaký je, nemůžeme odmítnout. Proti negativním aspektům modernity nebylo možné politicky bojovat bojkotem jejího symbolu: novin. Podobně nemůže být cesta k odlišnému oslovení postfaktického voliče jiná než skvělým užívání hlavních prostředků postfakticity: sociálních sítí, zkratky, emocí, pobavení. Solidní politik musí umět užívat nástroje své doby a pomocí nich ukazovat také na rizika absolutizace těchto nástrojů. Na počátku 20. století vyvolala Wellsova rozhlasová sci-fi hra paniku nevídaných rozměrů: Posluchači se domnívali, že skutečně dochází k okupaci Marťany. Dnes se smějeme, protože chápeme podstatu tradičních médií.

Chce-li politik zůstat solidní i v post-faktické době, musí si uvědomit, že solidní neznamená nudný, ale pevný. Pevný neznamená rigidní, ale hodnotově orientovaný. Hodnotově orientovaný neznamená bigotní, ale citlivý k problémům světa. Citlivý k problémům světa neznamená populistický, ale lidský. Lidskost neznamená pragmatiku moci bez iluzí, ale chápání politiky jako nesnadné realizace vzájemné zodpovědnosti. Dostaneme-li se až sem, pak se emoce, krátkost i pobavení stávají našimi spojenci. Nemusíme se jich bát.

Inspirací může být papež František. Je vtipný, nekonformní, zhusta využívá sociální sítě, umí být anti-establishmentovou hlavou největšího známého establishmentu. Je výborný v public relations, vytváří skvělé obrazy a hesla, které nejsou floskulemi. Přesto mu bude málokdo vyčítat nedostatek hodnot, bezprostřednosti, odvahy, radikální otevřenosti i hloubky, tedy konstituentů jakékoli pevnosti. Umí oslovit postfaktického člověka, a přitom nebýt pouhým bavičem.

Jezuité, mezi něž František patří, úspěšně napříč epochami i světadíly aplikují umění trans-formovat posluchače jeho vlastním jazykem, pochopením uvnitř jeho vlastní (individuální i společenské) kultury, setkáním uprostřed této vztaženosti, nikoli mimo ni. Kdo bude chtít voliče nové doby zaujmout, aniž by se kompromitoval postfaktickým populismem, bude se toto umění muset naučit také. Otázka po proměně voličů se nám tím stává také otázkou po proměně politiků. Asi ne poprvé, ani naposledy.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

psycholog