Stalo se právě před sedmašedesáti lety. Mrazivé dopoledne třetí neděle adventní 11. prosince 1949. Zapadlá vesnice na Vysočině. Malý venkovský kostelík plný místních i přespolních. Kněz v závěru svého kázání rekapituluje dosud řečené a v té chvíli se podivuhodně rozkývá dřevěný oltářní křížek, avšak nespadne, ale zůstane stát vychýlen z osy a zvláštně zkroucen. Úkazu si všimlo devatenáct lidí, kteří se během týdne se svým svědectvím přihlásí knězi, který ničeho neviděl, neboť se to stalo za jeho zády. Ves se jmenuje Číhošť a kněz Josef Toufar. Za měsíc a půl bude unesen příslušníky StB a během dalšího měsíce mučen a zavražděn, protože se odmítl podvolit lživému „doznání“, že „podváděl naivní věřící lid“.

Jen zřídkakdy nás historie konfrontuje s tak zneklidňujícími otázkami a tajemnými okolnostmi jako v tomto případě. A také dramatickými. Plnými paradoxů, absurdit, cynismu, surovosti, ale také lidské vytrvalosti, ryzosti a věrnosti. Tento příběh je existenciálním dramatem, hrůzou s děsivým finále, ale také tragikomedií s prvky dada i surrealismu. V té kauze se protíná řada rovin – politická, náboženská, mystická, propagandistická, český venkov i pražský hrad, hospoda i kostel, vrazi i věrní přátelé; jednu z režijních rolí v ní hraje prezident Gottwald, který rozhodoval o životě vysočinského faráře sloužícího obětavě, s humorem a s celostním nasazením. Ten příběh se k nám v průběhu posledních šedesáti sedmi let vrací jako naléhavé svědectví i jako výkřik.

Ale nejde v něm jen o pohyb kříže. Zásadní je Toufarův život. Vrostlý do své obce byl jednoho večera z těchto vztahů násilně vyrván a nasazena mu maska zločince. I po smrti byl nechutně pomlouván a mimo neteře Marie, několika přátel a farníků neměl žádné zastání. Teprve v roce 1968 kauzu poprvé otevřel novinář Jiří Brabenec, za normalizace umlčený.

A pak je tu soudruh Ladislav Mácha, sadistický vyšetřovatel StB, který Toufara mučil. Nikoli sám. Nicméně jako velitel Instruktážní skupiny StB nesl a nese zřetelnou odpovědnost za Toufarovu smrt. Nese, protože dodnes žije (na konci 90. let byl odsouzen na dva roky nepodmínečně, odseděl si necelý rok) a s kyselým výrazem sleduje, jak se Josefu Toufarovi dostává pozornosti a rehabilitace.

Proč zrovna tomuto venkovskému faráři, který byl spíš venkovským chasníkem než oduševnělým páterem? Důvodem může být absence autorit, objevování pozapomenutých postav naší historie a hledání vzorů v soudobé české společnosti. Toufar je čitelný muž s jasným hodnotovým zázemím, který žil, co hlásal, a dokázal za svým slovem stát. I ve chvílích, kdy mu šlo o život. Nebyl prvoplánovým hrdinou, ani bezchybným robotem, ale někým, kdo dozrál v mezní situaci.

A také – kněžství a křesťanství Josefa Toufara bylo otevřené, nemoralizující a kulturou nesené. Dokázal spojovat a propojovat lidi z různých společenských vrstev, katolíky, protestanty i ty, kteří do kostela nechodili. Není to postava, která by dnes národ rozdělovala, spíše naopak – působí jako svorník. Musím dosvědčit z mnoha setkání i z korespondence se čtenáři, že Toufarův život oslovuje napříč společností i generacemi, studenty i důchodce, věřící i nevěřící, vzdělance i pastušky. Ostatně sám Josef Toufar v roce 1948 prohlásil: „Vždycky jsem vystupoval jako kněz všech. Nikdy jsem se neptal, jakého je kdo přesvědčení, a kde jsem mohl, tam jsem pomohl.“

Miloš Doležal

Miloš Doležal

spisovatel