Diktátor zemřel, diktatura zůstává

Nastala chvíle, která se očekávala už delší dobu – tento svět opustil Fidel Castro, člověk, který udržel vládu nad ostrovní Kubou téměř 58 let a který byl jednou z ikon radikálního levicového hnutí na celém světě.

Jak už to u radikálních levicových hnutí bývá, k dosažení světového věhlasu nebyl nutný skutečný úspěch spočívající v ekonomickém a sociálním pozvednutí země a poskytnutí svobod vlastním občanům. Naopak. Kuba se postupně stávala zemí s upadající ekonomikou. Životní úroveň obyvatel stagnovala a hospodářství trpělo neustálými experimenty. Ty vyplývaly ze zoufalé snahy určit, jak má ta socialistická ekonomika vlastně vypadat a přitom fungovat. Jednou byly dolary jako platidlo legální, pak zase trestné. Zanedlouho byly opět v běžném oběhu. Soukromá restaurace chvíli povolená činnost, chvíli zločin. Poté zase přijatelná forma revolučního úsilí pracujících. Nezabíralo nic, ale bombastickému vychvalování „kubánského socialistického modelu“ to nijak nebránilo.

Více než milión Kubánců dnes žije v zahraničí a o jejich vztahu ke Castrovi a jeho režimu se mohl přesvědčit každý, kdo viděl oslavy v ulicích Miami po oznámení smrti kubánského vůdce. V době revoluce a po ní byly popraveny tisíce lidí a po celou dobu existence režimu prošly další tisíce věznicemi a násobně větší počty byly vystaveny jiným formám nátlaku a perzekuce, jako byla ztráta zaměstnání, problémy se studiem dětí nebo fyzické útoky členů tzv. uličních výborů na obranu revoluce. Vedoucí úloha komunistické strany byla a je stanovena zákonem a volby jsou fraškou s 99% účasti a obdobným procentem hlasů pro kandidáty vládní strany.  Pokud v tomto někdo dokáže vidět svobodu, je jeho ideologická zaslepenost skutečně neuvěřitelná.

Fidel Castro byl především egoman a osobnost posedlá mocí. Jeho mnohahodinové projevy, často – zejména v pozdějších letech – bezobsažné a plné sebechvály, se staly proslulými. Byly projevem toho, co Castro skutečně představoval: typického jihoamerického vůdce, caudilla, který chce v nejlepších tradicích Batisty, Peróna, Somozy a dalších uchvátit moc a nedělit se o ni vůbec s nikým. Vůdce, který se stal komunistou zřejmě v důsledku mezinárodně politické situace a díky tomu, že právě v této poloze mohl být mluvčím části rozvojového světa a mnoha levicových intelektuálů, což se takovému Perónovi nikdy nepodařilo. Ve jménu této strategie byl schopen i tak neuvěřitelné věci, jako bylo přesvědčování Sovětského svazu, aby v době tzv. kubánské krize roku 1962 zahájil nukleární válku. Export revoluce do zemí Afriky a jižní Ameriky, díky němuž se třeba tak bohatá země jako Venezuela stala státem na pokraji hospodářského a sociálního bankrotu, jsou už tak vlastně jen drobnou epizodou.

Svět nebývá vždy spravedlivý. Fidel Castro nezemřel souzen za zločiny proti svému lidu. Režim měl vzhledem k jeho dlouhé nemoci dostatek času na postupné předání moci svým dalším členům a jeho odchod tedy žádným signálem k nepokojům, kterým by se býval mohl stát třeba před dvaceti lety, jistě nebude. Symbolicky je ale smrt Castra významná – diktatura zůstává, ale její hlavní představitel z tohoto světa odešel. Věřme, že nedemokratický a nefunkční režim, který vytvořil, ho bude brzy následovat.