Devadesátá léta byla krásně rozporuplná. Na jednu stranu se děla spousta lumpáren, rozpadl se nám stát, co mohlo být rozkradeno, bylo rozkradeno, v bývalé Jugoslávii se střílelo. Na druhou stranu nás pořád ještě blažil velký pád komunismu, doznívalo globální vítězství svobodného světa, byla cítit síla demokracie.

Svobodná Evropa, ta stanice, co vysílala kdysi do východního bloku, se přestěhovala z Mnichova do Prahy. Byl to symbolický krok, nejen proto, že pozvánku adresoval Václav Havel. Byla za tím víra v budoucnost. Včera Berlín, dnes Praha, zítra Moskva, pozítří Peking. Lidé vždy chtěli žít svobodně. V devadesátých letech si to mohli dovolit.

Nové sídlo Svobodky (bývalé Federální shromáždění) se stalo veřejným prostorem. Lidé chodili volně dovnitř a ven, nikdo nikoho nekontroloval, málem jako v hotelu. Debatovalo se, za jak dlouho doženou východní země Západ. Za velkou louží vydal pan Francis Fukuyama knížku Konec dějin a tvrdil, že vítězství západní liberální demokracie je nezvratné.

Ptali jsme se, čím to, že v demokratických volbách tak často bodují podivné existence. Ptali jsme se, proč po sobě zanechal komunismus tak velké vakuum identity a co ho může zaplnit. Za velkou louží vydal jistý Samuel Huntington knížku Střet civilizací a tvrdil, že studenou válku vystřídá konflikt s islámským světem. Něco viselo ve vzduchu, víra v demokracii ale trvala. Taková byla léta devadesátá.

Pak přišlo 11. září 2001. Veřejný prostor Svobodné Evropy se proměnil v pevnost. Po menších trampotách dorazil před bránu obrněný transportér, aby se stal symbolem nové doby. Chodili jsme najednou do práce podél betonových zátarasů, několika kontrolami. Nikdo cizí se nemohl projít po chodbě Svobodky bez doprovodu. Absolvovali jsme školení, jak se chovat v případě útoku.

Nultá léta byla najednou plná obav. Ukázalo se, že máme problém, i když studenou válku nevystřídá jiný globální konflikt. Ukázalo se, že konec dějin v podobě vítězného tažení demokracie nepřichází. Ukázalo se, že člověk je bytost politická a náboženská. Že náboženský problém nelze řešit politicky a politický problém nelze řešit nábožensky. Že víra a politika se mohou podporovat, ale taky likvidovat.

Kdo si dnes pamatuje jednoduchý předpoklad, který byl součástí tažení do Iráku? Že totiž když se tam ujme demokracie, stane se tahle země zářivým příkladem pro celou oblast. Příkladem se stala, ale varovným. Zavádění demokratické mechaniky přesto následovalo v řadě dalších států, mluvilo se o „arabském jaru“, jež ale nevedlo ke svobodě, spíš naopak. Mnohde vyhráli volby extrémisté, následovaly konflikty, tekla krev. Proč? Nejsou snad všeobecné volby lékem na neduhy společnosti?

Léta desátá zatím nepřinesla odpověď. Zdá se být jasné, že demokracii ve smyslu voleb musí cosi předcházet. Nejspíš náboženská svoboda, která vytváří prostředí tolerance. Zní to divně, ale nejdřív se potřebujeme naučit respektu ve věcech, které nevidíme, až potom dokážeme respektovat různé názory na řízení státu, který vidíme velmi jasně. Ostatně, toleranční patent u nás přišel taky o nějaký ten pátek dřív než všeobecné volební právo. Prostě, pokud chceme sázet rostlinku do úrodné půdy, musíme věnovat pozornost jednomu i druhému.

Nejsem prorok, ale tipoval bych, že léta dvacátá vymění prosazování demokratických mechanismů v nesvobodných zemích za kultivaci tamní náboženské svobody a dalších svobod. Jednou to v oněch zemích povede možná k demokracii, jak ji známe. A pak přijde ten kýžený konec dějin. Pokud si lidi zase něco nevymyslí…

Daniel Raus

Daniel Raus

Novinář a publicista, pracuje pro obecně prospěšnou společnost Energeia