Nepotřebujeme křísit monarchii, ale zdravé národní sebevědomí

Zítra si připomeneme kulaté výročí smrti předposledního císaře rakouské monarchie, který významně zasáhl do českých dějin, Františka Josefa I. Pohřební marše ponurého podzimního dne před sto lety předznamenávaly konec celé velké říše, v jejímž čele téměř sedm desítek let stál. Je dobře, že se začalo hovořit mnohem objektivněji o jeho významu a přestaly se k jeho jménu klást ideologické šablony. Konec první světové války a s ním spojené překreslení map a konec světa, jak existoval před „prakatastrofou 20. století“ roku 1914 přinesl zprvu euforii z nového uspořádání poměrů, ale ta se záhy rozplynula v sociálních krizích, politickém násilí, brutálních rozbrojích, nástupu diktatur, a nakonec nové zničující válce. Najednou se vracely myšlenky na obnovení rakouského soustátí jako vzpomínka na zlaté časy, kdy svět se zdál být ještě v pořádku. Ona to tak docela nebyla pravda, ale víme to všichni z vlastní zkušenosti. I v našich životech přece funguje paměťový optimismus, kdy máme dojem, že dřív všechno fungovalo lépe.

Nynější geopolitická situace je jedním ze zdrojů úvah nad tím, zdali by nebylo účelné uvažovat o nějaké obnově „kvazimonarchie“, tedy posílení spolupráce v regionu mezi těmi státy, které byly její součástí. Na tuto ideu se dnes upírá pozornost zejména z důvodu krizí, které zasahují soudržnost Evropské unie. Užší spolupráce zemí tzv. Visegrádu s Rakouskem a případně dalšími státy je velkou výzvou dneška. Těsnější součinnost takového uskupení by mohla přispět k tomu, že by tyto státy měly silnější hlas v zásadních debatách, jež se nyní vedou o budoucí podobě evropské integrace. Existuje však také riziko, že by se tím urychlil vznik vícerychlostní Evropy a rozdělení EU na tzv. zakladatelské státy, které by byly v jádru dění, a státy, jež by se mohly ocitnout na periferii.

My, tedy česká společnost, bychom měli mít jasno o cestě, kterou chceme jít a roli, jakou chceme hrát. Neměli bychom ale hledat jasně ohraničené kategorie našeho bytí v Evropě, které vedou jen k vymezování vůči druhým, ale snažit se najít takový koncept, který bychom mohli pojmout jako pozitivní nalezení našeho místa v rámci středoevropské spolupráce, ale i v rámci euroatlantických vazeb. Jako středně velký národ v srdci Evropy potřebujeme ukázat větší soudržnost, než se to teď děje. Proto by mělo stále méně existovat dělení na my a oni. Ve veřejné diskusi se neustále prohlubují příkopy mezi Čechami a Moravou, mezi Prahou a zbytkem státu, mezi městem a vesnicí, napříč sociálními skupinami nebo na základě generačního vidění světa. Navíc se polemiky vedou agresivní a demagogickou rétorikou, která neumožňuje dobrat se objektivnějšího pohledu na diskutované skutečnosti. Za stávající situace, kdy kolem sebe vidíme zrychlený rozpad dosavadních jistot, vztahů mezi lidmi, uzavírání se do navzájem nekomunikujících bublin, doprovázené narůstajícím pocitem strachu, je už téměř existenčně nezbytné hledat společný zájem, který bychom vyjadřovali a společně artikulovali. Beze změny uvnitř společnosti budeme těžko hledat možné průniky spolupráce v rámci celé střední Evropy. Je dobré si pak připomenout, že nikoli smrt Františka Josefa, ale mimo jiné neschopnost domluvy se stala smrťákem projektu středoevropské monarchie v roce 1918.