Mám staršího bráchu. Ne o moc, jen o necelých osmnáct měsíců. Stejně ale všechny rvačky a bitvy s přehledem vyhrával, pokud jsem nevymyslel něco rafinovaného. Snad mi dáte za pravdu, že není lehký úděl pořád něco rafinovaného vymýšlet. Ale co jiného vám zbývá.

Můj brácha měl navíc několik mírně řečeno problematických rysů. Za prvé byl strašně poctivý. Za druhé byl šíleně zodpovědný. A za třetí byl nesnesitelně dochvilný. Přijde domů ze školy a pustí se do úkolů, zatímco kamarádi čekají u vchodu, kdy s nimi vyrazí hrát kopanou. Je to v normě?

Naše rána začínala pravidelně tuhou bitvou. Za úsvitu, kdy bych se snad věnoval říši snů nebo zapomenutým úkolům, byl jsem hrubým násilím přinucen šlapat do školy. Tam jsme u dveří zazvonili a čekali na rozespalého školníka, který se slovy „už jste tady?“ zarachotil klíčem v zámku, načež jsme se odebrali každý do své třídy.

Není možné, aby z toho člověk nechytil komplex. Myslím komplex mladšího bráchy. A není možné, aby neexistovalo cosi jako komplex bráchy staršího. Teď to dejte dohromady.

Vzpomněl jsem si na ty peripetie při četbě Washingtonské deklarace. Je tomu 99 let, co spatřila světlo světa. Ne, že by se tam psalo o kopané nebo o ranním vstávání. Píše se tam o národě československém, kterak po hrůzné světové válce vybuduje vlastní dům, ve kterém budou mít menšiny svoje práva, církev bude odloučena od státu, ženy budou rovné mužům, výsady šlechty vezmou za své, stálé vojsko nahradí milice a nastanou reformy dalekosáhlého hospodářského významu.

„Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vzchází vytoužený věk lidstva“, tvrdili tam svorně pánové Masaryk, Štefánik a Beneš. Byl to čas ideálů. Už v další generaci se ale zjevilo pár docela vážných zádrhelů. Mocnosti temnoty přifrčely zpátky dřív, než se kdo nadál. A národ československý ukázal se býti spíše dvěma bratry, obdařenými růzností povah. Jeden s komplexem staršího bráchy, druhý s komplexem bráchy mladšího. Teď to držte pohromadě.

A tak se bratři časem rozešli. Bez referenda a bez ideálů. Faktem ale je, že od té doby jsme na obou stranách řeky Moravy docela v pohodě. Každý si zvoní na školníka po svém. Ocitli jsme se navíc v širokánské rodině, která si říká „unie“, zrodila se taky z velkých ideálů, a je plná nejen komplexů mladších a starších, ale i větších a menších a tlustších a tenčích a zdravějších a neduživých a bohatých a chudých a kdo ví co všechno a kdo ví co ještě.

Díky Bohu za ni. Za tu unii. A taky za školníka, rozespalého s klíčem. Ale hlavně za ty ideály. Je nejvyšší čas se k nim vrátit. Mají totiž zázračnou moc. Lidi díky nim na všechny komplexy zapomenou.

Daniel Raus

Daniel Raus

novinář a publicista, pracuje pro obecně prospěšnou společnost Energeia