Nahlédnu do budoucnosti a jako historik si odvážně zaprorokuji. 2050. Jak může vypadat náš svět? A jak naše země? V tom roce budu možná slavit 74. narozeniny a mému synovi bude přibližně jako mně dnes. Když si uvědomím, jak se změnil svět za poslední desetiletí, ani se mi vlastně prorokovat nechce. Tedy pokud jde o to, co nám bude umožňovat technika a vymoženosti doby. Výhled je dle mého naprosto neodhadnutelný. Tento vývoj nelze předpovídat a každý takový pokus pak zpětně vyvolává pouze shovívavé úsměvy. Na druhé straně, jistota historika mě přesvědčuje o tom, že člověk jako takový se nemění, ať už má k dispozici pěstní klín nebo iPhone připojený na Internet. Maximálně se posilují jeho (většinou špatné) vlastnosti. Že se neměníme, o tom nás lehce přesvědčí skutečnost, že rozumíme literatuře starých Římanů, chápeme modlitby svatého Augustina, rozervanost Shakespearových postav, naděje věku pokroku Julese Verna nebo důvody vzniku a posléze i zániku několika totalit ve 20. století. Mění se prostředí, jsme to dokonce my, kdo v poslední době měníme prostředí – ale my sami přitom zůstáváme stejní. Co z toho však plyne pro budoucích 34 let?

Česká republika či česká společnost bude dle mého názoru v následujících třech dekádách stále více doplácet na neexistenci identity. Na místě je totiž zásadní otázka, jestli nějakou společnou identitu vůbec máme. Národní identita? Ale kdeže. Ani přes vzývání těch, kteří pojem národ tak rádi zneužívají, neexistuje. Jednorázové akce na náměstích během někdejších hokejových oslav se státními vlajkami nelze považovat za doklad národní identity. Demokratická identita? Nenechme se vysmát. Jsme schopni vyměnit demokracii velmi rychle za cokoliv, co většině slíbí spokojenost, bezpečí a hmotné statky alespoň v té míře, jako jich má soused. Křesťanská identita? Bohužel, nikoliv. Navíc, křesťanství nyní, v „krizi“ Evropy, skloňují především ti, kteří se k němu nikdy neznali a jejich recepty na řešení jsou všechno jiné, jen ne křesťanský přístup ke světu a k bližním. Státní identita? Možná, ale… Copak se lze ztotožnit s nějakým státním útvarem, takto abstraktně, bez vlastností, bez náplně? Těžko. O identitě solidarity, pochopení, odříkání, respektu a tolerance radši ani nemluvím. Jako kdyby se podobné pojmy načas ukryly v podzemních katakombách podobných těm z křesťanských prvopočátků.

Takže se vrátím na počátek. Ať již bude svět za necelé čtyři dekády jakýkoliv, otázka by měla vlastně znít jinak. Jací budeme my, jaká bude naše společnost? Tzv. společenské změny bezpochyby promění náš náhled na dosavadní samozřejmost osobního bezpečí. Jenomže naše budoucnost nesmí vězet ve strachu – z věcí vnějších, ale i vnitřních běsů. Musí se odvíjet od odvahy – odvahy v každodenním životě i odvahy politické. Se strachem pracuje demagog, s odvahou skutečný politik, abych parafrázoval teologa Otu Mádra. A pořád zde máme silné a dobré příklady, ke kterým lze směrovat nové generace v naší společnosti. Příklady statečnosti, osobní integrity, sebeobětování – a nemusí jít o činy v krizových momentech dějin, ale právě o všednodenní příklady. Ve výhledu do roku 2050 jsem schopen popsat mnoho rizik – a právě riziko toho, že „nevíme, kdo jsme“, prostupuje všechna pragmatická rizika. Vidím ale zároveň naději, která spočívá v prosté skutečnosti, že je to na každém z nás. Že nejsme v historickém dění pasivní, ale že jsme to my, kdo bude onu budoucnost spoluvytvářet.

Michal Stehlík

Michal Stehlík

historik, náměstek ředitele Národního muzea, kandidát do Senátu PČR