Stát a samospráva jsou propletené k nerozeznání

Budeme teď volit do krajských samospráv. I uprostřed volební kampaně se hodí připomenout, že to bylo v roce 1998, kdy se za vlády Miloše Zemana nasekalo čtrnáct krajů. Některé byly tak malé, že do nich nemohly proudit evropské peníze a musely se nad nimi vztyčit jakési umělé nadkraje. Tehdy definitivně padla myšlenka návratu k zemskému zřízení (ponechaly by se okresní úřady jako expozitury státu). To byla nejen myšlenka, ale i ucelený balík návrhů zákonů, které předložila moje vláda v roce 1992. Předsednictvo ČNR je ani nepředložilo k projednání. Zavládla totiž panika, že vznikne nový dualismus a že po Slovácích se trhnou i Moravané. Byl to nesmysl, ale zapůsobil.

Ještě před tím udělala vláda něco, co se v parlamentních režimech prostě nedělá. Nejistě se, jaksi předběžně, nanečisto, optala sněmovny: jaká je vaše libost, samosprávu a státní správu chcete zvlášť, anebo obě agendy spojit? Tak jako se vás číšník optá, jak to maso chcete. Jestli krvavé, nebo propečené nebo něco mezi. Tak to ale ve vztahu vlády a parlamentu chodit nemá! Vláda má na svoji vlastní odpovědnost přijít s návrhem a nechat si ho schválit nebo odejít poražena. Sněmovna hlasováním, které jednací řád nezná, řekla číšníkovi, že to chce – spečené. Samosprávu i státní správu smíchat dohromady. Poslanci si asi řekli, že si zvolení zastupitelé na ten maglajz mohou najmout úředníky. Stát a samospráva se k nerozeznání propletly. Samospráva se tak docela rozmazala. Stát posílil.

To propletení navaluje na obce i města další a další původně státní agendy. Často jim stát na ně ani nepřidá peníze. Možná, že to propletení má nějaké dílčí, praktické výhody. Pro stát tedy určitě. Ale v tom nejdůležitějším to byl a je těžký podraz na samosprávu. Občan jde na obecní nebo městský úřad a neví, jestli jde za samosprávou nebo za státem. Už se ani neptá: prostě jde na ouřad. Často pak ani ten, kdo jeho věc vyřizuje, neví, jestli je v tu chvíli spíše zastupitelem nebo úředníkem. Často je obojím zároveň.

Samospráva ale znamená, že si lidé v místech své problémy řeší sami. Že jim do toho stát může mluvit jen formou obecně závazných pravidel. Chcete-li, je to jedna z těch stále omílaných evropských hodnot. Jedna ze svobod před vždy a všude se rozpínajícím státem.

Možná, že se to už nikdy nenapraví. Ale i tak má snad tohle historizující připomenutí smysl. Aspoň proto, aby si zvolení zastupitelé nenechali na svá záda nakládat další a další erární agendy. Aby uměli občanům říci (tam, kde to jde…): toto jsme my, které jste si zvolili, a toto je stát.

Bude i napříště třeba bránit samosprávu.

 

 Petr Pithart

Petr Pithart

Člen International Council IKDP, pedagog, bývalý předseda české vlády