Za odpovědí na tuto zdánlivě jednoduchou otázku můžeme nalézt i vysvětlení, proč je u nás středová a zejména křesťansko-demokratická politika tak slabá, zatímco jinde, včetně Evropského parlamentu, jde o velmi silný, ne-li hlavní politický proud.

V podstatě už od sametové revoluce se českému voliči namlouvá, že politik musí být buď nalevo, anebo napravo, jinak je nerozhodný, když už ne oportunistický. Kvízová otázka „had na tři“, urážející bývalého předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, je učebnicovým dokladem tohoto zjednodušeného přístupu k politice. Přijmout levo-pravou rétoriku totiž znamená, že celá politika je jednorozměrná, že má jednu dimenzi odpovídající jediné hodnotě, ať už ji pojmenujeme jakkoliv, např. mírou přerozdělování daní či majetku. Levo-pravá rétorika totiž od sametové revoluce vyhovovala dvěma silným politickým subjektům ODS a ČSSD k vytěsnění další politické konkurence. Tyto dvě strany chtěly rozdělit voliče v podstatě na dva tábory – zjednodušeně řečeno na závisláky na sociálních dávkách a na nesolidární individualisty.

Jenomže pokud připustíme, že život sám není jen o penězích, a tudíž ani politika by taková neměla být, pak i jednorozměrný pohled na ni padá. Politika má být kolbištěm i o jiné hodnoty než o míru přerozdělování daní. Ochrana dětí v rodině jako budoucnost národa, ochrana životního prostředí či přístup k mezinárodním vztahům svědčí o tom, že při hledání společného dobra existuje při vymezování politického postoje více os než jedna. Vedle oné ekonomické zde bude např. osa konzervativně-liberální: člověk může být liberálem na levici i na pravice ekonomické osy. I hodnota demokracie by zasloužila samostatnou osu: současná debata o možnosti v krajním případě obhajovat demokracii či jiné podstatné hodnoty mimodemokratickými nástroji (Pinochet?) nebo třeba ideje monarchistů se nám do jedné či dvou výše uvedených os nevejdou.

Pokud se tedy politika nevtěsná na jedinou hodnotovou osu, pak celý český levo-pravý diskurs je opravdu, ale opravdu falešný a prázdný, či spíše účelově matoucí. Pohled na stav české společnosti nám – bohužel à contrario – potvrzuje prokazatelný fakt, že bohatý je ten stát, který má silný střední stav, čehož se dosahuje středovou politikou. Není to horních deset tisíc, ani závisláci na sociálních dávkách, ale střední stav, který je nositelem tradic, dobře vychovaných dětí, stav lidí, kteří chodí za opravdovou kulturou, čtou knihy a vytvářejí neziskový sektor. Je to střední stav, který vytváří ekonomické bohatství národa. Proto si západní prosperující státy hýčkají středostavovské drobné podnikatele a malé podniky: ti jim neutečou s daněmi do daňových rájů, ti vytvářejí 80% HDP. A to ani nemluvím o léčebných účincích středové politiky na rozpolcenou společnost, jako je ta naše.

Nutno ovšem dodat, že levo-pravé zmatení není vrcholem zmatenosti českého voliče. Ten je nyní masírován tím, že v politice jsou buď zlé zavedené strany, anebo dobrá hnutí nepolitických politiků, která vlastně žádný politický program nemají. Že český volič přešel po čtvrt století po sametové revoluci od levo-pravé pomatenosti k pomatenosti o úloze politických stran ve veřejném prostoru (tedy směrem k anarchii, dobré pro klientelismus a berlusconizaci), to ukazuje, že problém není v politickém systému, ale ve voliči. Lékem je vzdělanost a návrat ke křesťanským hodnotám.

 

Pavel Svoboda

Pavel Svoboda

předseda správní rady IKDP, předseda právního výboru Evropského parlamentu