Anebo zabije? Rozloží Evropskou unii řada těžkých zkoušek, které začaly finanční krizí a vrcholí přílivem uprchlíků a migrantů? A pokračují odchodem Britů z Unie…? Ke krizovým jevům třeba už počítat i postoje středoevropských států, které se odmítají solidarizovat s ostatními v otázce přijímání uprchlíků.

Krize se nahromadily jako ledové kry, tlačící za jarního tání na pilíře mostu. Jak jsou ty pilíře pevné? Nikdy nebyly evropské mosty blíže svému prolomení. Těmi mosty myslím Unii bez vnitřních hranic. Existuje vůbec nějaká naděje?

Myslím si, že to závisí na tom, jak si budou počínat němečtí politici a státníci, především ale němečtí voliči. A pak ovšem na tom, zda jsou Evropané ochotni přijmout německé vedení. Německo chtě nechtě vede Unii de facto už dnes. Spořádaný stát, země s křesťansko-demokratickými/křesťansko-sociálními politiky v čele disponuje nejsilnější ekonomikou, fungující demokracií, vyspělým právním státem a zdrženlivou zahraniční politikou. Vyrovnalo se se svou minulostí lépe než jiní. Má záviděníhodného Joachima Gaucka. Přes všechna pochybení a následující zmatky dokázala zatím absorbovat přes milion uprchlíků – něco pro nás naprosto nepředstavitelného. Kolikrát je to víc? Kolikrát je milionkrát nula?

Tváří tvář statisícům, které v té chvíli už v zemi byly, anebo byly na cestě, anebo už balily rance v uprchlických táborech, se mohla kancléřka Angela Merkelová vyslovit obezřetněji (leccos by asi ráda vzala zpátky), ale to hlavní řekla správně: my to zvládneme. Bylo to churchillovské slovo! Mohla přece naříkat, že je zle a lomit rukama, a nikdo by pak už nezabránil panice, která by se šířila Evropou. Každý členský stát by se pak snažil zachránit se na vlastní pěst a Unie by už mohla být v rozvalinách. Po odchodu Britů je toto riziko o dost větší: puká nejen Unie, pukají i členské země, jen to zatím není tolik patrné. Všude žijí a zatím tiše reptají ti, kteří na prémie globalizace nedosahují. Kdo je vyslechne, aby je pak mohl oslovit? Evropa potřebuje sociálně citlivé vedení.

Německo má však nejen zdrženlivou zahraniční politiku, má navíc i zábrany ujímat se role lídra Evropy. Mnozí Němci mají dosud obavy – sami ze sebe. V minulosti fatálně selhali. Vědí, že není málo Evropanů, kteří se Němců bojí. Hodně takových je u nás a nelze se tomu divit. Vždyť slovo „lídr“ se přece překládá jako „vůdce“. Mít zábrany je chvályhodné, ale kdyby jich mělo být příliš, doplatili bychom na to všichni.

Nevěřím totiž, že Evropané najdou jednou podle unijních pravidel rozhodného, moudrého a charizmatického státníka, „prezidenta“ Unie. Ani věrohodného „ministra zahraničí“. Budou to vždycky jen politici, vyhandlovaní při přetlačování frakcí v Evropském parlamentě. Kdo dnes zná a respektuje protřelého šíbra finančního velkosvěta Lucemburčana Junckera a zcela nevýraznou, nezkušenou (nar. 1973), silně levicově orientovanou Italku Mogherini? Jaké jejich myšlenky jsme si zapamatovali, jaká jejich slova dostala křídla a letěla napříč kontinentem? Čím nás kdy oslovili, povzbudili? Nevěřím, že by ke zvolení skutečného lídra pomohla přímá volba. Mluvíme každý jinou řečí. Lídr Evropy nemůže být zvolen, může být jen postupně respektován a postupně uznáván a uznán.

Tím, co řekla a jak se chovala Angela Merkelová na počátku poslední krize, ujala se chtě nechtě této role. A Němci, včetně reptajících Bavorů a nárůstu antievropanských hnutí, nápor uprchlíků zatím zvládají.

Evropany respektovaná role Německa s Merkelovou v čele (její táta evangelický pastor, ona sama se zkušeností života v lidodemo) představuje, podle mého názoru, nejsilnější naději, že se Unie i se schengenským režimem uvnitř udrží. Že krizi, krize překoná. Měli bychom této naději přizpůsobit naši evropskou politiku a paní kancléřku mlčky či hlasitě uznat.

Evropskou politiku, nikoli zahraniční! Kdy už nám to konečně dojde: Unie nejsou oni, jsme to už dvanáct let i my, rozhodli jsme o tom v referendu. Když ty krize překonáme, a to můžeme jen společně, posílí nás to. Jinak nás to zabije. Každý stát se pak zakope doma a natáhne kolem sebe ostnaté dráty. A nakonec bude na hranicích střílet.

To by však už byla docela jiná Evropa. Chtěli bychom v ní žít?

 

Petr Pithart

Petr Pithart

Člen International Council IKDP, pedagog, bývalý předseda české vlády