Rubrika

Nedělní glosa

O Turecku trochu jinak

| Nedělní glosa, Tomáš Laně | Žádné komentáře

O Turecku se toho v poslední době napsalo a namluvilo hodně. Téměř výhradně v souvislosti se zmařeným pučem a represáliemi, které následovaly. Česko si také zvyklo nazírat Turecko prizmatem hysterického strachu z uprchlíků. Turecko je však i zemí s bohatou kulturou čerpající z domácích i západních tradic. Například jeho moderní, ale i klasická literatura zůstávají bohužel stranou zájmu českých nakladatelů, kteří dávají přednost reklamou prosazovaným literaturám euroatlantického kulturního okruhu, především anglojazyčným.

Odhlédneme-li od samozřejmého zájmu o nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka, což je ovšem zase výsledek převládající reklamy, pak o dalších spisovatelích Turecka toho víme žalostně málo. V poslední době se ale podařilo uvést na český trh turecké knihy, které mají velice aktuální dosah. Jednou z nich je poutavý román tureckého folkového zpěváka, hudebníka, skladatele, režiséra spisovatele a politika Zülfüho Livaneliho Serenáda, který se v tehdejších tureckých podmínkách vrací k tragickému osudu Židů za nacistické hrůzovlády, k tématu, jež si i za současných podmínek uprchlické tragédie a vztahu Česka k ní stojí za to připomínat.

Zülfü Livaneli sám je významná liberální osobnost. Dlouho dobu byl čestným vyslancem Turecka při UNESCO. Své funkce se v nedávné době vzdal na protest proti ničení světového architektonického dědictví v Turecku brutálními zásahy turecké armády v kurdských oblastech země. Od Livaneliho, který byl po vojenských převratech  v Turecku perzekuován a musel emigrovat do Švédska, to bylo navýsost politické gesto. Jako folkový hudebník nemá v Turecku obdobu. Jeho popularita je nesmírná. V Česku zazpíval jen jednou okrajově na mezinárodním spisovatelském setkání a zaplnil sál nejen u nás žijícími Turky, ale i svými českými fanoušky.

Subtilními politickými gesty je v Turecku známá populární spisovatelka Ayše Kulinová, která letos uveřejnila dva ironické dopisy současnému vládci Turecka. Na podzim tohoto roku vyjde v českém překladu její román Poslední vlak do Istanbulu, jenž se opět zabývá tématem záchrany Židů před nacistickým pronásledováním.

Stojí za to uvést několik aktuálních citátů z této knihy.

Hlavní hrdinka románu, která se jako muslimka vdala za Žida, utekla s ním před hněvem svého okolí do Francie a její manžel tam za války čelil smrtelnému nebezpečí, se ptá příslušníka francouzského hnutí odporu tureckého původu, který pomáhá zachraňovat Židy z okupované Francie:

„Proč tohle všechno děláte? Vždyť vaše žena není Židovka.“

A ten odpovídá:

„V této době si musím dokazovat, že jsem člověk, Selvo.“

„I s nasazením vlastního života?“

„Čemu říkáte život. Stejně všichni nakonec zemřeme.“

A jiný citát týkající se postoje tehdejšího papežského nuncia v Turecku, pozdějšího papeže Jana XXIII:

„Křesťanský duchovní se snaží zachraňovat Židy?“ podivila se Margot.

„Pokud je to skutečný kněz, který věří v Boha, pak určitě. Nejsme snad všichni Božími služebníky?“ poznamenala Selva.

Dosaďme si za Židy současné uprchlíky a máme aktuální poselství pro dnešek, zejména pro křesťany a katolíky, jimž jde v Božím milosrdenství příkladem papež František.

 

Tomáš Laně

Tomáš Laně

turkolog, bývalý velvyslanec ČR v Turecku

Co Unii posílí

| Nedělní glosa, Petr Pithart | Žádné komentáře

Anebo zabije? Rozloží Evropskou unii řada těžkých zkoušek, které začaly finanční krizí a vrcholí přílivem uprchlíků a migrantů? A pokračují odchodem Britů z Unie…? Ke krizovým jevům třeba už počítat i postoje středoevropských států, které se odmítají solidarizovat s ostatními v otázce přijímání uprchlíků.

Krize se nahromadily jako ledové kry, tlačící za jarního tání na pilíře mostu. Jak jsou ty pilíře pevné? Nikdy nebyly evropské mosty blíže svému prolomení. Těmi mosty myslím Unii bez vnitřních hranic. Existuje vůbec nějaká naděje?

Myslím si, že to závisí na tom, jak si budou počínat němečtí politici a státníci, především ale němečtí voliči. A pak ovšem na tom, zda jsou Evropané ochotni přijmout německé vedení. Německo chtě nechtě vede Unii de facto už dnes. Spořádaný stát, země s křesťansko-demokratickými/křesťansko-sociálními politiky v čele disponuje nejsilnější ekonomikou, fungující demokracií, vyspělým právním státem a zdrženlivou zahraniční politikou. Vyrovnalo se se svou minulostí lépe než jiní. Má záviděníhodného Joachima Gaucka. Přes všechna pochybení a následující zmatky dokázala zatím absorbovat přes milion uprchlíků – něco pro nás naprosto nepředstavitelného. Kolikrát je to víc? Kolikrát je milionkrát nula?

Tváří tvář statisícům, které v té chvíli už v zemi byly, anebo byly na cestě, anebo už balily rance v uprchlických táborech, se mohla kancléřka Angela Merkelová vyslovit obezřetněji (leccos by asi ráda vzala zpátky), ale to hlavní řekla správně: my to zvládneme. Bylo to churchillovské slovo! Mohla přece naříkat, že je zle a lomit rukama, a nikdo by pak už nezabránil panice, která by se šířila Evropou. Každý členský stát by se pak snažil zachránit se na vlastní pěst a Unie by už mohla být v rozvalinách. Po odchodu Britů je toto riziko o dost větší: puká nejen Unie, pukají i členské země, jen to zatím není tolik patrné. Všude žijí a zatím tiše reptají ti, kteří na prémie globalizace nedosahují. Kdo je vyslechne, aby je pak mohl oslovit? Evropa potřebuje sociálně citlivé vedení.

Německo má však nejen zdrženlivou zahraniční politiku, má navíc i zábrany ujímat se role lídra Evropy. Mnozí Němci mají dosud obavy – sami ze sebe. V minulosti fatálně selhali. Vědí, že není málo Evropanů, kteří se Němců bojí. Hodně takových je u nás a nelze se tomu divit. Vždyť slovo „lídr“ se přece překládá jako „vůdce“. Mít zábrany je chvályhodné, ale kdyby jich mělo být příliš, doplatili bychom na to všichni.

Nevěřím totiž, že Evropané najdou jednou podle unijních pravidel rozhodného, moudrého a charizmatického státníka, „prezidenta“ Unie. Ani věrohodného „ministra zahraničí“. Budou to vždycky jen politici, vyhandlovaní při přetlačování frakcí v Evropském parlamentě. Kdo dnes zná a respektuje protřelého šíbra finančního velkosvěta Lucemburčana Junckera a zcela nevýraznou, nezkušenou (nar. 1973), silně levicově orientovanou Italku Mogherini? Jaké jejich myšlenky jsme si zapamatovali, jaká jejich slova dostala křídla a letěla napříč kontinentem? Čím nás kdy oslovili, povzbudili? Nevěřím, že by ke zvolení skutečného lídra pomohla přímá volba. Mluvíme každý jinou řečí. Lídr Evropy nemůže být zvolen, může být jen postupně respektován a postupně uznáván a uznán.

Tím, co řekla a jak se chovala Angela Merkelová na počátku poslední krize, ujala se chtě nechtě této role. A Němci, včetně reptajících Bavorů a nárůstu antievropanských hnutí, nápor uprchlíků zatím zvládají.

Evropany respektovaná role Německa s Merkelovou v čele (její táta evangelický pastor, ona sama se zkušeností života v lidodemo) představuje, podle mého názoru, nejsilnější naději, že se Unie i se schengenským režimem uvnitř udrží. Že krizi, krize překoná. Měli bychom této naději přizpůsobit naši evropskou politiku a paní kancléřku mlčky či hlasitě uznat.

Evropskou politiku, nikoli zahraniční! Kdy už nám to konečně dojde: Unie nejsou oni, jsme to už dvanáct let i my, rozhodli jsme o tom v referendu. Když ty krize překonáme, a to můžeme jen společně, posílí nás to. Jinak nás to zabije. Každý stát se pak zakope doma a natáhne kolem sebe ostnaté dráty. A nakonec bude na hranicích střílet.

To by však už byla docela jiná Evropa. Chtěli bychom v ní žít?

 

Petr Pithart

Petr Pithart

Člen International Council IKDP, pedagog, bývalý předseda české vlády

Musíme to odpracovat

| Nedělní glosa, Václav Hampl | Žádné komentáře

Nejen jako předseda evropského výboru Senátu, ale hlavně jako občan se zájmem o současný stav naší země, a zejména o to, jakou ji zanecháme našim dětem a vnukům, žiji v těchto dnech hlavně těsným výsledkem britského referenda o odchodu z Evropské unie. Už delší dobu je zřejmé, že Evropská unie potřebuje změnit. Měla by se zbavit sklonu byrokraticky regulovat kdejakou drobnost. Musí se vrátit ke svým kořenům, jimiž je mírové soužití v Evropě a společné podmínky pro prosperitu. Je samozřejmě možné, že odchod Velké Británie bude tím stimulem, který k tomu nakonec povede. Spíše se ale obávám, že nás čekají složité, možná i docela těžké časy.

Neodbytně se mi vtírá obraz z našich starých pověstí – ten se Svatoplukovými pruty. Evropská unie (a naše členství v ní) není primárně o dotacích či jiných ekonomických benefitech, ale o bezpečnosti v měnícím se světě. Bohužel lidstvo se během svých dějin příliš nezměnilo v tom, že stále záleží na síle a že bezpečnost před agresivní silou druhých zásadně souvisí s velikostí. Evropská unie je jedním z největších a nejsilnějších světových uskupení a také jedno jen z mála, které plně respektuje lidství svých obyvatel. Brexit je projevem vážné nesvornosti v tomto společenství. Staří Římané pro to měli velmi výstižné úsloví „rozděl a panuj“. Pokud se nám nepodaří s naší evropskou svorností něco udělat, dřív nebo později na to vážně doplatíme.

Druhý obraz, který mě v souvislosti s brexitem napadá, je rozvod. V současnosti bohužel docela běžná zkušenost. Zdá se, že častěji než dříve bývá důvodem prostá neochota řešit problémy ve vztahu. Místo abychom problémy řešili, prostě se rozejdeme. Sám jsem to nezažil, ale mluvil jsem o tom s mnoha lidmi a málokdo nakonec upřímně hodnotí svůj život po rozvodu (včetně případných dalších manželství) jako výrazně lepší, než před ním (nebo to přinejmenším hodně dlouho trvá, než je zase dobře). Zdá se mi, že s odchodem Velké Británie je to podobně. Nespokojenost s Evropskou unií, která k němu vedla, byla do určité míry pochopitelná, ale bojím se, že rozchod nepovede k lepšímu výsledku, než k jakému by vedla pečlivá a svědomitá práce na zlepšení stavu. Ta je nyní o to více před námi, v mnohem obtížnějších podmínkách. Ale odpracovat to musíme.

Václav Hampl

Václav Hampl

Člen správní rady IKDP, předseda senátního Výboru pro záležitosti EU

Čas pro vertikálu

| Bob Fliedr, Nedělní glosa | Žádné komentáře

Lidi si nechali odebrat kořeny. Možná i tak by se dala vyjádřit proměna české společnosti ve 20. století. Poznamenala i politiku. Politik bez kořenů je už dlouho v módě. Má větší možnosti než politik s kořeny, tedy s respektem k hodnotám a ideálům, z nichž vyrostla naše zem. Politik bez kořenů může dělat všechno, co není zakázáno. Politik s kořeny ví, že leccos z toho, co není zakázáno, je v rozporu s tím, co je slušné. Proto to nedělá a část společnosti ho má za hlupáka. Konec srandy nastává, když se doba zatáhne a přijdou mraky. Jako loni. Stačilo pár set nových uprchlíků na našem území, a už někteří politici ztráceli rovnováhu. Ti s kořeny věděli, že skutečný vichr vypadá jinak. Nepanikařili. Neštvali hned proti ženám a mužům v nouzi, kteří jsou jiní než my. Hledali racionální, účinné a přitom důstojné řešení. Projevili se jako lidé svobodní a sebevědomí. Lidé s kořeny.

Je možné, že loňské větry nebyly nic ve srovnání s tím, co nás teprve čeká. Kromě proudění z jihu může zesílit chladný vítr z východu. Kdyby zadul, přinesl by silné srážky. Možná právě teď, poprvé v dějinách samostatné České republiky přichází čas politiků s kořeny.

Politika, která vychází z kořenů, dává společnosti stabilitu. Posiluje kmen. Způsobuje růst. Chrání společnost před pokušením vytvářet si bohy z takových věcí jako je třeba volný trh, volný příliv zahraničních investic nebo volné rozdávání každému podle jeho potřeb. Poskytuje protilátky proti stádovitosti a lokajství. Politika, která vychází z kořenů, nestraší, že přestaneme být sami sebou, budeme-li stavět společný dům s národy sdílejícími stejné hodnoty. Naopak nás uschopňuje k takové spolupráci. Její výhody jsou nabíledni. Jen chronický kazisvět může zpochybňovat, že pod společnou střechou se cítíme bezpečněji. Že lépe uplatňujeme svoji tvořivost. Že máme větší tah směrem k dlouhodobé prosperitě. Kazisvětů je teď u nás jako hub po dešti. Otravují společnost jedovatějšími slovy než dřív. Testují, jak daleko za hranu mohou jít. Někteří z nich se vydávají za vlastence. Nejsme žádní náckové, ale velcí patrioti, hlásají. Chesterton k tématu napsal: „Patriotismus je poslední útočiště grázlů.“

České společnosti chybí kontinuita. Proto se grázlům a kazisvětům těžko brání. Aby jim nepodlehla, chce to změnu. Ve správě věcí veřejných především. Nic bouřlivého. Čím dál mdlejší politiku bez kořenů by možná pro začátek stačilo trochu okořenit. IKDP by chtěl být při tom.

 

Bob Fliedr

Bob Fliedr

Ředitel IKDP